NahoruV polovině roku 2000 jsem měl možnost podívat se na americký kontinent, přesněji do Brazílie. Byla by bláhovost lákavé nabídky nevyužít, a tak jsem do této nádherné země vstupoval nejtypičtější branou - skrze letiště v Rio de Janeiro. V Riu jsem poté strávil většinu svého pobytu. Cílem bylo poznání zdejší české krajanské komunity a samozřejmě krás a pamětihodností Ria.
Toto oficiálně pětimiliónové město leží na pobřeží Atlantského oceánu v zálivu Guanabara. Neoficiální odhady v počtu obyvatel se však různí. Přestože je Brazílie nejrozvinutější jihoamerický stát, zdejší sociální síť nedokáže zachytit chudobu. Každé velké město provázejí chudinské čtvrtě na periferii, zde nazývané favely, kde se policie neodváží. Tato zástavba, šplhající po svazích okolních kopců, zvyšuje počet obyvatel o milióny.
Ať přijíždíte lodí, letadlem nebo autem, vždy spatříte dvě dominanty. Samozřejmě je to známá Homole cukru střežící ústí zálivu, a socha Krista, rozpínající své paže z nejvyššího vrcholu. Dále si nemůžete nepovšimnout mohutného mostu, který se klene nad zálivem a váš pohled jistě spočine na hrdě se skvícím centru města. Byla by chyba se nezmínit také o tzv. "stolové hoře" na jižním horizontu, jež se vymyká svým tvarem mezi oblými vrcholky rozdělujícími město na jednotlivé části.
Střed města, tvořen moderními výškovými budovami a protnut hlavní ulicí pojmenovanou podle prezidenta Vargase (mimochodem spáchal sebevraždu v polovině padesátých let), je srdcem městského dění. V době proslaveného každoročního únorového karnevalu vše vrcholí na nedalekém Sambodromu (obliba samby si vynutila vybudování zvláštního prostranství vyhrazeného tanečním soutěžím). Nedaleko centrálního parku se tyčí katedrála pro dvacet tisíc věřících, lidově nazývaná Pyramida (betonové monstrum kuželovitého tvaru, dílo O. Niemeyera). Hned vedle katedrály je nástupní stanice malé historické tramvaje. Ta nejprve jede po bývalém akvaduktu a dále šplhá v ostrých zatáčkách malými úzkými uličkami. Konečná je ve čtvrti Santa Tereza, odkud máte celé Rio jako na dlani. Nejzajímavější pohled na Rio je, jak jinak, od sochy Krista na vrcholu Corcovado. Pokud máte štěstí, můžete přihlížet podívané, kdy se odvážlivci vrhají z Kristovy ruky do dolů a doufají, že se padák otevře dřív, než dopadnou. Po dopadu jsou samozřejmě zatčeni, ale vzhledem k míře korupce se brzy ocitnou na svobodě.
Nezapomenutelným zážitkem je výlet na Homoli cukru, kam po dvou vrcholcích šplhá lanovka. Pokud vyrazíte před západem slunce, poštěstí se vám krom pohledu na město shlédnout také romantický západ slunce, po kterém následuje podívaná na noční Rio. Jednotlivé čtvrtě, oddělené horskými hřbety, jsou propojeny několika málo tunely. Proslavená pláž Copacabana je dnes už pouze odleskem své bývalé slávy, částečně také z důvodu nedávné havárie ropovodu. Na výsluní se hřeje naopak pláž Bara, kolem které vyrůstá nové město přibližně rozlohy Brna (tak velké staveniště se opravdu často nevidí). Pod Kristem se rozkládá slané přírodní jezero spojené s oceánem umělým kanálem. Nedaleko jeho břehu leží jedna z nejslavnějších botanických zahrad.
Vužijete-li metra, vytesaného ve skále, nechte se zavést do čtvrtě Maracaná, kde, jak jistě tušíte, se nachází jeden z nejslavnějších fotbalových stadiónů světa. Ačkoli má kapacitu pouhých 40000 lidí, vydržel i nápor více než 200000 diváků. Síň slávy přivítá opravdové fandy tohoto sportu.
Zástavbě Ria vévodí jak pyšné hotelové domy, tak panelová stavení v zásadě se nelišící od těch našich; pouze jeden rozdíl - každý panelák má svou ochranku a některé části města jsou přístupné pouze těm, kteří tam bydlí (tzv. condominium). Důvod je nasnadě, kriminalita je vysoká. Ruch velkoměsta však na rozdíl například od Prahy neutichá ani v noci. Hospůdky a ulice jsou neustále v obležení, když už ne turisty, tak alespoň domorodci. Pracovních příležitostí pro místní obyvatele je málo - kde jinde by vás v průměrně velkém obchodu obsluhovalo na dvacet pomocníků. Pověstné brazilské krásy (myšleno něžné pohlaví) jsem v ulicích, ani na plážích příliš nespatřil. Snad je to tím, že zde právě začínalo zimní období - Brazilci se opravdu při méně než 30° C do vody nehrnou, ostatně ani já si nelibuji v koupání v ropných skvrnách.
Po přestěhování hlavního města do středu Brazílie v roce 1960 (výstavba hlavního města Brasília uprostřed pustiny je činem zatracovaným i vychvalovaným, jisté je, že přinesla Brazílii největší zahraniční dluh na naší planetě) se Rio dostalo do období stagnace. Od 70. let město nezměnilo svou tvář, čehož si snadno povšimnete nejen podle stylu staveb, ale i podle řešení komunikační sítě. Na Copacabaně sice pohodlně sedíte v autobuse, ale z důvodu neustálých dopravních kolapsů nejedete. Přesto patří návštěva Ria k mimořádným zážitkům a budete-li mít čas, nezapomeňte toto město navštívit.
Ivo Barteček